trocha nostalgie nikdy neuskodi

Vcera me Miri vyvedla z omylu, nebylo to 20 centu, co jsme dali do cirkevni pokladnicky, ale 2 centy. Nicmene modlitby sireho sveta byly vyslyseny a letadlo plne uplakanych aupairek, usmevavych aupairek a aupairek se smisenym pocitem vzletlo, letelo a dosedlo bez komplikaci a bez dobrodruzstvi. Na letisti me privitali moji bratri, jeden v saku a s cedulkou "Magdalena Kvasnickova, hotel: V Rokli 805" a druhej s hiphoperskou cepici, cimz mi obstarali zabavu na celou cestu domu, pak jsem si koupila bonaqu se supernew designem, podivila se, co vsechno se na tom svete zmenilo, jak vsichni vyrostli a kdyz jsem se pak ukladala do postele, nebyla jsem schopna se do ni poskladat, jak mi prisla mala. No a ted uz se doma citim jako doma, Irsko se pomalu, 
ale jiste stava jenom zamlzenou vzpominkou a zacinam si zvykat na hororovou vidinu skoly. Dekuju vsem, kteri na me za morem mysleli, kteri cetly moje vyplevy bez diakritiky (na tu si ale budu zvykat tezce) a kteri mi dokonce psali. Bylo to krasne leto.